Karla Šimonovská

 

Narodila se v roce 1973 do normalizační Prahy, a přestože táta si přál konečně kluka, maminka mu z porodnice přivezla už druhou holčičku. I proto dostala jméno Karla, které z pochopitelných důvodů nenáviděla. Druhý hendikep té doby jí poskytla příroda: narodila se se zrzavými vlasy.
Přes to všechno a přes to, že celé dětství prožila v socialismu, z ní vyrostla úctyhodná pohodářka a sebevědomá žena, která donedávna žila deset let v Itálii, odkud mohla s odstupem na dětství Husákových dětí vzpomínat a glosovat nejen své dávné zážitky, ale také se podívat z výšky na lidi, které během svého života potkala. Momentálně je zpátky v Praze.

Proč vlastně píšeš?

Psaní mě zpočátku ,,přenášelo” z Itálie domů. Mé vzpomínkové blogy mě vraceli v čase. Najednou jsem těch několik hodin nebyla v Assisi, ale vrátila jsem se do dětství, do Hlubočep. Potom mě to prostě začalo bavit. Návraty v čase, vypsaní se z radosti i ze smutku, je to pro mne takový ventil emocí.

Kdy jsi začal/a psát?

Úplné začátky mého psaní byly v Itálii na facebooku. Byly to útržkovité vzpomínky na dětství, protože se mi stýskalo po rodné zemi. Kamarádi komentovali každý příspěvek, líbilo se jim, co všechno si pamatuju a do jakých detailů. Pak mi kamarád Giorgio ze Siderna poradil, ať si založím blog, když má mé psaní takový ohlas. Nejdříve jsme s Italy vymysleli blog na Googlu, ale na radu Marty Kučíkové ze skupiny Italky z ČR a SR jsem se zaregistrovala na blogu iDNES. A tam se to rozjelo.

Co se ti v literatuře dosud nepovedlo?

Nevede se mi, že nemám čas na psaní. Moc mě to baví, ale také mě baví má práce, která mi i platí složenky. Takže snad v důchodu – chtěla bych zavzpomínat na nádhernou a milovanou Itálii stejně tak, jako jsem zavzpomínala na nádherné dětství.

A co se vám naopak povedlo?

Překvapivě jsem hned první rok mého psaní vyhrála cenu v anketě Bloger roku. Bylo to první místo v kategorii Skokan roku. A pak má kniha věnovaná již nežijícím rodičům, z té mám největší radost, protože je vzpomínkou na ně a mým poděkováním za vše, co mi dali. A že toho nebylo málo.

Co se píše líp? Fikce, nebo příběhy založené na tom, co jsi prožil/a?

Neumím psát fikce, píšu jen to, co jsem prožila.

Kdy obvykle píšeš?

Když je čas, ale nejlepší múzu mám vždy po probuzení, to si v hlavě poskládám celý článek. Jenže než se opláchnu a zapnu počítač, článek i múza jsou fuč.

Se kterou svou literární postavou by ses chtěl/a setkat?

S mojí mámou.

„Vedle šaten tenisových kurtů ležel kus ruky.“ Jaké pokračování tě napadne, když si přečteš začátek tohoto textu? (Půjde spíš o detektivní povídku, nebo o humoristický román?)

No fuj!

Kdo myslíš, že jsou tvoji čtenáři? Jak si je představuješ?

Moji čtenáři jsou milovníci vzpomínek, romantické duše a dobří lidé s velkým srdcem.


Kniha Karly Šimonovské

Zanechte komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.