Anna Auterská

I když je možné její knížky nazvat lehkou četbou, jak ostatně přiznává v našem profilovém rozhovoru, její osobnost rozhodně jednoduchá není. Jeden rychlý příklad za všechny: na náš dotazník, který by čtenářům její osobu přiblížil, odmítá odpovědět vážně. A tak se například dozvídáme, že její oblíbenou destinací je postel, s čímž bychom se možná mnozí ztotožnili, na toulkách po krajích se ale přece jenom vidíme někde jinde. Při osobním setkání s ní se musíte mít na pozoru. Je velmi bystrá a chytrá a věci a lidi kolem sebe glosuje s až nevybíravou přesností. Zkrátka, není to nic pro slabé povahy. Sama se charakterizuje jako nekategorizovatelného intelektuála s neobyčejnou schopností nasrat kohokoli. Ač je to charakteristika velmi stručná, každé slovo v ní platí stoprocentně. Anna Auterská, jedna z nejplodnějších autorek našeho serveru…

Ahoj Anno.

Ahoj Vendelíne.

Proč mi říkáš Vendelíne?

Proč mi říkáš Anno?

Dobře. Tak ahoj Terezo.

Ahoj Michale.

Vypadá to, že v nejbližší době ti u nás vyjde další knížka? Už ani nevím kolikátá vlastně.

Fakt? Tak to se na ni moc těším.

Těšíš se na ni víc než na jiné?

No vida. To je zrovna docela těžká otázka. Ale myslím, že ano. Je to už pár let, co mi vyšla poslední knížka tohohle žánru. Je to takový příjemný návrat do vlastní minulosti.

Proč ta dlouhá pauza?

V jednu chvíli jsem se už cítila vypsaná a potřebovala jsem na chvíli vysadit. Zkusila jsem si něco jiného a teď se ráda vracím.

Jak bys vlastně svůj žánr nazvala?

Vztahová literatura. To, co píšu pod „značkou“ Anna Auterská, jsou takové delší vztahové povídky. Nebo kratší novely. Říkej si tomu, jak chceš.

Můžu tomu říkat červená knihovna?

Červená knihovna je termín, který se používá spíš jako nadávka. To se mi nelíbí. Já si myslím, že každý žánr má svoji důležitou úlohu, své místo a své konzumenty. A tak jako říkal Zdeněk Podskalský, že humor je věda a být klaunem je obtížná a zodpovědná funkce, já říkám, že tohle platí i pro romanci. Podívej, psát o golfu je záslužné, ale neosloví to každého, čtenář pro to musí být nějak připravený nebo naladěný, je to určené specifickému okruhu lidí. Ale lásku potřebuje k životu každý. Někdo ji má, má jí dost, možná až moc, a tak o tom nepotřebuje číst. Ale jsou i lidé, kteří jí dost nemají, anebo mají abnormální potřebu citu, kterou není možné uspokojit v reálném životě, a tak ho doplňují četbou. Anebo je to prostě jen baví a těší. Pro ty všechny je vztahovka.

No ale řekni mi, není to tak trochu na jedno brdo? Co všechno se dá ještě vymyslet ve vztazích?

To víš, že svým způsobem to je na jedno brdo, vztahová literatura má svoje základní prvky, kterým se nevyhneš – jako svatby, těhotenství, porody, rozvody… Počet těch prvků je limitovaný. Nemůžeš psát vztahovou povídku, která se odehrává ve slévárně a hlavním tématem je nedostatek magnézia ve výrobním závodě. Co může být pokaždé jiné, je osobnost postav a jejich způsob prožívání.

Všiml jsem si, že ve tvých textech je poměrně hodně dialogů. Nemáš pocit, že tomu chybí vyprávění?

Nemám.

Tos to pěkně odbyla. Jak to, že ten pocit nemáš? Já ho třeba mám.

Podívej, já se občas usadím v knihovně a šmíruju konkurenční texty. A co v nich vidím, je většinou vata. Plnidlo. Povídání, vyprávění, které zdržuje děj knihy a nezajímá autora ani čtenáře. Ano, ty knihy pak mají úctyhodných tři sta stran, zatímco moje jich mají sto. Ale já vím přesně, co chci vyjádřit, a používám minimalistické prostředky. Moje postavy mluví od srdce a na rovinu. Kolem nich se nerozprostírají krajiny, neodehrává se tříhodinové váhání nad závažnostmi života (třeba nad jídelním lístkem), ani žádné podobné voloviny. Chci v tom mít čistý děj. Vlákno vztahů. Někdy to nejde bez zasvěcení do prostředí, bez dalších postav. Někdy potřebuju čtenáře dostat do patřičné nálady, ale i to se snažím dělat bez zbytečného plácání. Chci, aby si to všechno prožil sám, ne aby poslouchal, jak to prožívám já.

A co když někdo chce strávit delší čas s tvojí knížkou, a ty mu to neumožníš? Víš, že některé čtenáře mrzí, že jsou tvoje knížky krátké?

Vím. Nedokážu potěšit každého. A snad nikdo to neumí.

Kdo je tvůj vzor?

Jé! To by bylo na dlouho.

Já mám čas. Čekám, až se na mě nahrnou ty desítky velmi sofistikovaných autorů.

Ale ne, nečekej. Nebudeme plácat o Sartrovi a Kafkovi.

Počkej, neříkej, že zrovna tyhle dva nemáš ráda.

Spíš nemám ráda, jak se o nich plácá. Upřímně, Kafka si moje srdce nezískal. Aspoň zatím. Ale třeba mě život naučí vnímat svět jinak, a pak změním názor. Zeptej se tak za dvacet let.

Píšu si to do diáře, ale jak se znám, zapomenu, že jsem si tam něco napsal. A řekneš mi, ke komu se obracíš jako ke svým vzorům?

Dobře, začněme negativním vzorem. Tím to totiž začalo. Přečetla jsem si jednu velmi známou knížku od Eriky Leonardové a řekla jsem si: „Tak tohle bych zvládla i já. Ne, zvládla bych to líp.“ A protože jsem odjakživa pro každou špatnost, sedla jsem a napsala to.

A to bylo co?

Neptej se. Určitě bys mi řekl, že Padesát odstínů šedi je lepší.

Já to nečetl.

Tak bych to řekla já, nakonec je to tak.

A máš i nějaké pozitivní vzory?

Jasně, spoustu.

Tak mi jich řekni aspoň pár.

Chtěla bych umět vytvářet tak komplexní postavy jako Jane Austenová. Chtěla bych tak čistou a dokonalou češtinou jako Čapek odvíjet tak prosté a silné lidské příběhy jako on. Bez zbytečných keců.

Ano, to mi tě přece jen připomíná. A co ještě?

A chtěla bych, aby v tom byla hravost a lehkost společně s nadhledem, který bych u jiných nazvala moudrostí.

A v tomhle je tvůj vzor kdo?

Pro tuhle jiskřivou radost ze života se ráda vracím k dílům Zdeňka Podskalského.

To ale nebyl spisovatel.

Máš pravdu, byl to režisér, ale pracoval i na scénářích, a když ho trochu znáš, cítíš ho z každého jeho filmu, poznáš jeho slova. Byla to neobvyklá osobnost, spojení inteligence, vzdělání, umění žít a dětinské hravosti.

Taková bys chtěla být?

No, na plnovousu bych netrvala, ale víceméně bych chtěla být jako on.

Jaké knihy čteš?

Knihy potřebuju k životu. Historická literatura má pro mě zvláštní význam. A miluju beletrii, která tě chytne a nepustí. Nemusí být nová, naopak, nejvíc nakupuju v antikvariátech. Z veřejné knihovny mívám minimálně 25 absenčních výpůjček.

Ajajaj, takže přísná a dokonalá paní doktorka?

Jak jinak? Na hlavě otoskop, v ruce Simpsonovy kleště a vyber si, jestli jdeš na ušní nebo do porodnice. (smích) Takhle se vždycky malovali doktoři, ne? A je to pěkná blbost.

Tak jaká jsi?

Úplně jiná. Praštěná holka, co neumí zvážnět. Co nezkazí žádnou srandu, hlavně tu sprostou. To snad znáš z vánočních večírků, ne?

A to zas ano. Umíš i rafnout?

Umím, hlavně když mě někdo vytáčí. Pak dovedu explodovat.

A udělat bugr?

Jo, seřvat všechno v doslechu. Ale až když někdo systematicky zneužívá moji trpělivost.

A řekni mi na závěr, jaké máš literární ambice?

Literární? Asi žádné. Magnesia litera mi nehrozí, natož vyšší ocenění. Chci dál dělat knížky, které se čtou a dělají radost. Chci lidem dát city, které jim nedal život. Nechat je prožít barevnější a opravdovější sny, než si vymyslí sami. Hladit slovem a dávat naději. Tak nějak.

Ale to není málo.

Vlastně není.


Knihy Anny Auterské

Zanechte komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.